Jak dlouhá doba to je, co Thomas Alva Edison zdokonalil elektrický oblouk v baňce tím, že z žárovky odsál vzduch a vytvořil v ní částečné vakuum? Uhlíkový drát uvnitř žárovky následně nemohl ihned shořet, protože k tomu neměl kyslík. Vymyslel také svůj specifický závit, kterému se dodnes říká Edisonův a užívá se na všech žárovkách dneška. Proto nesou na obalech světla označení například E 27 (Edison průměr 27 mm). Událo se to v roce 1879 a do dneška z původního konceptu svítidla zůstal už jenom ten závit.
Klasická vláknová žárovka se držela na trhu až do 80. let minulého století, kdy byla houfně nahrazována plynovými zářivkami, které fungují na principu záření ionizovaného plynu v uzavřené nádobě. Plyn byl složen ze rtuti a argonu, který při ionizaci zářil v neviditelném spektru, které dopadá na stěny nádoby potřené látkou s vlastností luminiscence. Ta emituje bílé světlo o dané teplotě barev. Měly mnohem menší spotřebu, než jejich předchůdci – žárovky. Měly však řadu nevýhod, jako například to, že jejich jas se nedal nijak měnit. Luminofor září stále stejně nezávisle na intenzitě proudu a napětí. Dále při zapojení na střídavý proud měly problém s tím, že nesvítily neustále ale blikaly tak, jak k nim přicházel proud. Můžete si toho všimnout například na kamerovém záznamu, kdy světlo jakoby bliká.
V moderní době převládají na trhu LEDky. Což je zkratka pro Light Emitting Diode, neboli dioda emitující světlo. Mají naprosto mizivou spotřebu, neblikají a lze je vyrobit v jakékoliv barvě světla, a to docela přesně. A nevyužívají se jen v běžných svítidlech ale i například ve většině displejů u telefonů, televize nebo monitorů.
Dá se tedy říct, že žárovky – ty původní nám již život neosvětlují. Ovšem bez nich bychom nikdy nedošli tak daleko jako je tomu dnes. Po téměř dvě století nám umožňovaly vidět, pracovat a žít i ve tmě. A to už je zásluha.
